Get Adobe Flash player

Aktuality

Důležité dokumenty!
Svaz vydal nové směrnice a dokumenty. Pozorně čtěte zde, zde a zde.

 

Pozor - důležité!

Žádáme rodiče, aby včas zkontrolovali platnost zdravotních prohlídek v průkazech karate. Obvodní lékaři již nemohou potvrzovat zdravotní způsobilost. Toto může ponovu potvrdit pouze sportovní lékař. Doporučujeme kontaktovat MUDr. Prollovou na Poliklinice Jih v Českých Budějovicích.

 

 

ČSKe vydal nový soutěžní řád. Doporučujeme členům oddílu, zvláště závodníkům a jejich rodičům, aby si jej prostudovali. Řád naleznete zde.

Borovanští karatisté mistry republiky!
Ve dnech 4 - 5. 12. 2010 se kluci z oddílu Tameshi wari Borovany zúčastnili Mistrovství České republiky mládeže v karate, konaného v Hodoníně. Nominováni byli za oddíl TJ Karate České Budějovice, pod který spadáme jako satelitní oddíl. Za TW Borovany soutěžili: Tomáš Kutta v kategorii kata dorostenci, Denis Cmunt v kumite starší žáci do 45 kg, Vašek Plecer v kumite mladší žáci do 30 kg, Přemek Benhák v kata mladších žáků a nakonec v kategorii kata tým žáci trio: Vašek Plecer, Přemek Benhák, Ondra Sviták.
V sobotu soutěžil pouze Tomáš Kutta, který předvedl velmi zdařilou kata Jion, avšak proti svému soupeři a jeho kata ve stylu Shito - ryu neměl šanci. Inu, prohrát s lepším soupeřem není nikdy ostuda a tak mohl Tomáš aspoň sbírat zkušenosti do dalších soutěží. V neděli pak nastoupili zbývající kluci: Přemek Benhák vypadl v prvním kole, ale i pro něho to byla cenná zkušenost soutěžit proti těm nejlepším z celé ČR. Dopoledne, na konci první poloviny závodů, nastoupili kluci proti sedmi dalším týmům v soutěži kata. První los jim přiřadil soupeře cvičící ve stylu Goju - ryu a situace se zdála být vážnou. O to větší překvapení bylo, když všichni rozhodčí zvedli praporky pro naše kluky ! Kluci zacvičili Heian - godan opravdu perfektně a to i díky mému senseiovi, panu Vladimíru Ryskovi, nositeli mistrovského stupně 6. DAN, který jim před zahájením soutěže udělil několik cenných rad. V druhém kole soutěže kluci zacvičili mistrovskou kata Bassai - dai a porazili další tým 2 : 1 na praporky a postoupili tak do finále s protivníkem, který vyhrál ve druhé skupině. Do finále opět nastoupili se sestavou z druhého kola, což pravidla umožňují pouze v kategorii žáků. Na konci sestavy bylo nutné zacvičit tzv. bunkai, tedy ukázku aplikací bojových technik z předvedené kata. A kluci do toho dali opravdu vše: hlavním demonstrátorem byl Přemek Benhák a útočníci Vašek a Ondra. Kluci perfektně načasovali své útoky a tak mohl Přemek předvádět celou bojovou akci tak, jak to kluci nacvičovali celé tři měsíce. Vašek a Ondra létali vzduchem a padali zasažení Přemkovými technikami, takže výrok rozhodčích zněl 3:0 pro naše kluky! Při jejich cvičení jsem se přistihl, že vůbec nedýchám a až vítězný řev celé naší výpravy včetně pana Jiřího Faktora, hlavního trenéra TJ Karate Č. Budějovice, mě uvedl opět do reality.
V druhé polovině soutěže nastoupil v kumite Vašek a ihned bodoval s pěkným otočkovým kopem. Vyneslo mu to tři body, avšak soupeř byl velmi dobrý a nakonec Vašek prohrál 3:7 na body. Jelikož soupeř postoupil až do finále, vynesl jeho výkon Vaškovi postup do repasáže o 3. místo. Vašek předvedl slušný zápas, avšak na svého soupeře nestačil. Nakonec se umístil na 7. místě z 22 zúčastněných v dané kategorii, což jistě není špatný výsledek. Poslední za náš tým nastoupil Denis Cmunt, který statečně bojoval s jistou převahou nad soupeřem, avšak napomínán za hrubost dostal jeden trestný bod a nakonec prohrál 1:2. Celkově se oddíl TJ Karate Č. Budějovice umístil jednoznačně a převahou na prvním místě v počtu získaných medailí a bodů a tak - i s pomocí borovanských karatistů - potvrdil svou pozici nejlepšího oddílu v celé České republice!


3.kolo Krajská liga karate Staré Hodějovice, 7. 11. 2010:
Na 3.kole KL se Borovanskému týmu moc nedařilo. Vašík Plecer vypadl ve druhém kole v kata s protivníkem, který ani pořádně nevěděl, jak má jeho kata vypadat, avšak kvůli drobné chybě Vaška dostal po poradě rozhodčích všechny praporky. Na Přemka Benháka vyšlo třetí místo, neboť porazit obvyklého protivníka Bartušku je zatím nemožné a tak bojoval v repasáži o 3.místo. Pěkně kluci zabojovali v kata týmů, ale opět cestou narazili na stálého protivníka z Písku a přes to zatím vlak nejede. Pokud se časem díky příznivějšímu losu utkají o 2.místo, bude se jistě jednat o velmi zajímavý souboj. Jáchym Urban vypadl v kata ve druhém kole a druhou šanci v repasáži nevyužil. Tomáš, Ondra i Denis neměli svůj den a jejich cvičení kata vypadala podle toho. Zvláště naše naděje Tomáš chodil jako mátoha. Kumite dopadlo tentokrát katastrofálně. Přemek, Vašík i Jáchym vypadli hned v prvním kole a nezopakovali celkem dobrý výsledek z Krajského přeboru. Denis v kumite kvůli nataženému svalu vůbec nenastoupil, Ondra předvedl pěkný zápas v 1.kole ale vzápětí v dalším zápase zvadl, což jej bohužel stálo celkem očekávané prvenství. Tomáš mlel z posledního, patrně se již ozývala horečka, kvůli které nepřišel na druhý den na trénink. Inu, stane se.
Tak zase příště!

 

Výsledky KP mládeže ve Vodňanech (19. 9. 2010)
Kata:
Mladší žáci - Přemek Benhák 2. místo
Starší žáci - Ondřej Sviták 3. místo
Dorostenci - Tomáš Kutta 3. místo
Mladší žáci team - Plecer, Benhák, Sviták 3. místo
Kumite:
Mladší žáci do 30 kg - Václav Plecer 2. místo
Starší žáci do 45 kg - Denis Cmunt 2. místo
Junioři nad 50 kg - Tomáš Kutta 2. místo


Pětadvacet let karate v Borovanech
Poslední díl o historii karate v Borovanech: Michal Heřman
Přinášíme Vám poslední rozhovor s významným členem našeho oddílu karate - Tameshi - wari Borovany. Michal Heřman se stal naším nejúspěšnějším závodníkem v době, kdy ještě aktivně trénoval. Dnes se díky školním povinnostem věnuje karate pouze jako zaskakující trenér a pevně doufáme, že až mu to jeho povinnosti dovolí, navrátí se do aktivního tréninku. Stále ještě nepatří do "starého železa", ačkoliv je pravda, že se dnes věk aktivních závodníků v tomto bojovém sportu snižuje. Je to asi přirozený vývoj daný dnešní dobou, kdy se po ukončení školy musí každý co nejvíc snažit, aby uspěl ve svém životě profesním a ne každý má možnost udělat si čas na aktivní sport. A tak zatímco bylo ještě před 15 - ti roky běžné vidět na tatami při zápase 30 - 35 - ti leté "pány", dnes se na krajské úrovni odehrávají zápasy mezi karatisty o mnoho mladšími a kategorie seniorů je kvalitně zastoupena jen na nejvyšších republikových, popřípadě mezinárodních soutěžích. Ze starých bardů se pak stávají trenéři či rozhodčí a nebo je život semele tak, že od cvičení navždy ustoupí. Což je ovšem škoda, neboť na rozdíl od jiných sportů lze karate cvičit na velmi vysoké úrovni do pozdního věku. Doufáme tedy, že se z Michala nestane onen pupkatý páprda a že z našeho vlaku definitivně nevystoupil ale jen si na mezistanici trochu odpočinul.
Takže Michale, kdy jsi s cvičením začal?
S karate jsem začal rekreačně před rokem 2000. Potom jsem asi 15 mesíců zkoušel Taekwon-do ale od toho jsem ustoupil, protože to pro mě byla nuda. Samé skákání a kopání, nic pořádného. V Borovanech jsem začal cvičit karate pod vedením Slávka Černého v roce 2000, od svých 12 - ti let.
Tvé největší úspěchy?
Papírově největší úspěch je bronzová medaile z mistrovství Česka v Brně (2003) a 4. místo z MČR (2004) v Ústí nad Labem. Osobně si ale víc vážím tří titulů mistra jižních Čech. A taky mé první a druhé medaile. V roce 2000 jsem je vybojoval na mé druhé soutěži. Byl to Kohai Open v Českých Budějovicích. Osobně je pro mě úspěch, když jsem ve čtrnácti letech uběhl v neskutečném vedru závod na 23 kilometrů kolem Těšínova. Tehdy jsem doběhl poslední ale závod jsem dokončil, přestože jsem nikdy nebyl žádný velký běžec. Nebaví mě to a ve škole byly vždy rychlejší i holky. Trvalo mi to dlouhé 3 hodiny a 44 minut.
Tvé nejlepší zážitky?
Když bych si měl vybavit zápasy, na které bych si nejvíc vzpomněl, tak jsou z Krajské ligy v Prachaticích z roku 2003. Tam jsem všechny zápasy vyhrál před limitem. Když se zamyslím, tak mě napadá ještě jedna věc. Když jsem v Brně skončil 3., tak jsem si kromě medaile odvezl i zlomenou nohu. Asi ve čtvrtfinále v Kumite jsem soupeři kopal na hlavu obloukový kop a ten mi tam dal zákeřně loket. O něj jsem si zlomil lýtkovou kost. Nejlepší bylo, že přítomná paní doktorka mi řekla, že to nic neni. Ani potom doma mě nikdo neposlal na rentgen. Když mě to po třech týdnech pořád bolelo a chodil jsem jak zombie, tak mi v ČB ten rentgen konečně udělali. Doktor si jen poklepal na hlavu a řekl mi, že to už mám srostlé. Bohužel mám s tou nohou problémy dodnes. Nezapomenutelná jsou i soustředění v Těšínově.
Tvé plány do budoucna?
Jdu do 4. ročníku na VŠ, takže nejbližší plán je ji dodělat. Při škole chodím i do práce, kde jsem zatím jako externí zaměstnanec. Tam bych to chtěl po škole dotáhnout na HPP. Uvidíme. V plánu mám dodělat si i černý pás v karate a pomoc Zdeňkovi Tomáškovi a tobě vychovat z kluků další medailisty z MČR. Přeci jen je ta moje a bráchy z roku 2004 už stará. Ale vše jsou jen plány. Co bude dál, to nikdo neví.

 

V září opět začínáme
Od září začíná náš oddíl opět s aktivními tréninky. Hned v září se zúčastníme krajského přeboru, který je nominační soutěží na mistrovství republiky. Termín je to pro náš závodní tým šibeniční, ale kluci jistě odvedou maximální výkon. A když se nezadaří, svět se myslím nezboří. V srpnu se Přemek Benhák, Vašík Plecer, Vítek Kolář a Denis Cmunt zúčastnili týdenního soustředění v Albrechticích nad Vltavou, kde pod vedením nejlepších trenérů našeho oddílu TJ Karate Č.Budějovice a hlavního trenéra pana Jiřího Faktora absolvovali opravdu intenzívní přípravu na závodní sezónu. Vítek Kolář dokonce završil soustředění úspěšným složením zkoušky na zelený pás, což je velmi slušný výkon, uvážím - li, že cvičí karate teprve rok.
Naše tréninky budou pokračovat ve stejných časech, jako v minulém školním roce. Na závěr školního roku jsme uspořádali ukázkový trénink pro rodiče a přijít podívat se mohli i ostatní žáci naší školy. Trénink se velmi podařil a kluci včetně našich začátečníků předvedli opravdu zdařilou exhibici. Je škoda, že byl zájem ze strany dětí naší školy nulový. Přesto rádi mezi námi přivítáme nové zájemce o tento sport. Přijít může každý, kdo má opravdový zájem o klasické bojové umění, nejlépe od 3., popř.2 třídy a kdo bude schopen složit minimální vstupní fyzický test a test z obratnosti. Ale nemusíte se bát, nebudeme přísní. Tak nashle v novém školním roce!


Pětadvacet let karate v Borovanech
Pátý díl o historii karate v Borovanech: Tomáš Heřman
Další člen, který se výrazně zasloužil o zviditelnění borovanského karate, je Tomáš Heřman. Svého času býval nejlepší karatista v juniorské kategorii na jihu Čech. Největší jeho úspěch je bronzová medaile z mistrovství Česka.
Jaká je tvoje oblíbená kata a proč? Dáváš přednost kata nebo kumite?
V Borovanech cvičíme styl Shotokan. Do tohot stylu karate neodmyslitelně patří kata i kumite. Snažím se tedy volit takový přístup, který výrazně neodděluje přípravu pro jedno či druhé. Ze základní řady Heian kata mám nejoblíbenější až tu poslední - Heian Godan. Z kata mistrovských pak Kanku-Dai. Důvodem, proč dávám přednost těmto, je především choreografie jednotlivých prvků katy. Zahrnují pomalé, rychlé i silové cvičení, které je doplněno optimálním rozvržením technik.
Co tě v karate nejvíc baví?
Karate znamená cesta prázdné ruky. Z této definice plyne skutečnost, že k jeho provozování nejsou zapotřebí žádné speciální nástroje. Karate je proto možné dělat prakticky kdykoli a kdekoli. To se mi hodně líbí a také jsem vždy chodil cvičit s tím, že mě bavila atmosféra na tréninku a kolektiv lidí, který jsem tam potkával. Pak se to odvíjí podle věku. Když závodíte, tak vás baví vyhrávat. Když někoho trénujete, tak vás baví jeho úspěch.
Tvůj největší sportovní úspěch?
Papírově největším úspěchem pro mě zůstává třetí místo z mistrovství republiky karate v kategorii kumite juniorů. Tomu předcházelo první místo z krajského přeboru. Za svůj veliký osobní úspěch pak považuji dokončení všech fyzických příprav, soustředění a závodů organizovaných doktorem Černým.
Co tě vedlo k tomu, že sis ze všech sportů vybral právě karate?
Karate se pro mě objevilo v mých devíti letech. Bylo to v době, kdy jsem sám nevěděl ani jaký sport chci dělat. Protože se mi samozřejmě líbily akční filmy, chtěl jsem taky umět kop ve výskoku s otočkou, a tak jsem karate zkusil a už jsem u něj zůstal.
Nejhezčí zážitek?
Pocit z vítězství a úspěchu.
Kam to v karate chceš dotáhnout?
Mám jeden veliký cíl již od dob mladších žáků. Je jím uvázání si černého pasu a s tím nevyhnutelně získání prvního Danu.
Na koho v karate nejvíc vzpomínáš?
Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem se na různých soustředěních a závodech potkával s členy budějovického oddílu. Strávil jsem s nimi několik let. Když jsem ještě závodil, tak jsme měli dobrou partu. Teď už se ale potkáváme jen sporadicky.


Čtvrtý díl o historii karate v Borovanech: Karel Kotalík
Karel Kotalík je nejmladším členem oddílu, který začínal ještě za dob Věnceslava Černého. Jeho tvář však fanoušci borovanského oddílu již delší dobu nemohli vidět. Důvod je jasný. Karel je již několik měsíců v USA, kam se vydal za studiem a poznávacím pobytem.
Kája je jeden z mála členů borovanského karate, který v dosavadní kariéře nezkusil štěstí v jiném oddílu. "Náš borovanský oddíl je sice malý, ale za to krásný a velmi přátelský. Poprvé jsem do dódžó (dódžó= tělocvična- pozn. autora) vstoupil asi ve druhé třídě, čili někdy v sedmi letech." I když je Kája v současné době v USA, tak s karate a se sportem obecně nepřestal, ba naopak. V USA tvrdě dře a těší se na návrat na soutěže na jihu Čech a do mateřského oddílu. "Na oddíl vzpomínám jako na skupinu lidí, se kterou jsem začínal cvičit. Samozřejmě nemohu zapomenout ani na mé trenéry Slávu a Vencu. Než jsem odjel, udělala se v oddíle i dobrá skupina malých karatistů a i na ně jsem zvědavý. V USA bydlím v malé vesničce, která má asi 300 obyvatel, u postarší dvojice. Chodím do malé školy, kterou navštěvuje asi 550 žáků. Když se vrátím ze školy, tak většinou dělám nějaký sport. Buď cross country, plavání, baseball nebo atletiku."
Kotel, jak se Kájovi v oddíle přezdívá, měl vždycky jednu obrovskou výhodu. Pro svou kreativitu dokáže být výborný jak v kata, tak také v kumite, což mnoho karatistů nedokáže. "Nikdy jsem nedával přednost kata nebo kumite, záleží na dané situaci a na náladě. Moje oblíbená kata je Kanku Sho, která si mě získala díky dynamice a vysokými skoky. " Na začátky svého působení v borovanském oddílu si Kája moc dobře pamatuje. "Ke karate jsem se dostal velkou náhodou. Moje sestra začala cvičit jako první, ale nebavilo jí to a tak jsem šel místo ní to zkusit. No a vydržel jsem doposud, už je to devět let."
Kdo někdy cvičil karate nebo jiné bojové umění dobře ví, že nejde jen o to, naučit se kopat a máchat rukama, ale hlavně také jde o sebepojetí a identitu jedince. "Když přijdu do tělocvičny, tak si tam vyčistím hlavu a po pořádném tréninku jsem krásně unavený a mnohdy i vesel. Jde o takový ten pocit, že jdu z tréninku domu s pocitem, že jsem udělal kus práce a že mám volnost." Kája je také nejmladším členem karate, který ještě pamatuje proslulá soustředění Tameshi-wari v Těšínově. "V Těšínově jsem zažil jeden z nejkrásnějších momentů vůbec. Hlavně mě dostala soutěž, kde se přerážely cihly."
Borovanské karate má své jméno zaryté také na soutěžích, které se konají nejen na jihu Čech. Nemalé úspěchy Karel za svou závodnickou kariéru zaznamenal hlavně na krajských ligách, které jsou čtyřikrát do roka. "Můj největší úspěch se zrodil v kumite, kde jsem vybojoval stříbrnou medaili. Bylo to v Prachaticích asi před čtyřmi roky. Z té medaile jsem měl fakt radost. Není to sice jediná medaile, kterou mám, ale vážím si jí nejvíce." V současné době, kdy Karel žije v USA, cvičí pravidelně běhy a plave. "Bohužel tam kde bydlím, žádné karate není. Proto se soustředím na plavání a cross country soutěže, kterých se zúčastňuji. To jsou běhy na pět kilometrů."


Výsledky 2.kola KL Strakonice :
kata tým žáci : Sviták, Benhák, Plecer - 3.místo
kata dorostenci : Tomáš Kutta 2.místo
kumite ml.žáci do 35 kg : Benhák 2.místo
kumite st.žáci : Denis Cmunt 3.místo
kumite dorostenci : Tomáš Kutta 2.místo


Třetí díl o historii karate v Borovanech: zakladatel Věnčeslav Černý
Kdy tě napadlo založit v Borovanech oddíl, jaké to bylo na začátku a vše kolem založení…?
Když jsem měl zelený pásek, založil v roce 1985 ing. Hakl v Budějovicích nábor a mě si vybral jako pomocníka. Ne proto, že bych něco uměl, ale měl jsem organizační schopnosti, což se mu asi hodilo. Protože jsem se mu nemohl motat do výcviku, ale chtěl jsem to taky zkusit, vytvořil jsem v Borovanech pobočku tohoto náboru. Cvičilo se na Sýmalce od 9 do 11 večer, občas přijel ing. Hakl podívat se, jestli to k něčemu je, občas jsme zase my jeli cvičit do Budějovic. Původně jsem byl přesvědčen, že nábor na tak malém městě zvolna zanikne. Jenže nezanikl, přišel další nábor a další, pak přidal nábory i Vašek Plecer a postupně během let vznikl oddíl Borovany, který jakousi přirozenou cestou, podle těšínovských soustředění, přijal jméno Tameshi-Wari.
Jak jsi vymyslel logo Tameshi-wari?
Moc si na to už nepamatuju. Ale chtěl jsem tam mít barvy pásků školy Shotokan a nejspíš se mi líbil oválný tvar. Později se mi to už ani nelíbilo, ale jakž takž se to vžilo, tak jsem to tak nechal.
Historie soustředění TW v Těšínově?
V TJ Karate cvičil můj kamarád, spoluhráč z bigbítu a taky trenér Jirka Bidlo, který tvrdil, že karate bez přerážení není karate, a protože měl vždycky pravdu, vymysleli jsme Tameshi-Wari soustředění na naší chalupě v Těšínově. Začalo to v roce 1987 a tehdy nikdo o přerážení vůbec nic nevěděl. První roky to taky podle toho vypadalo. Byl to masakr, ale velká sranda. Hlavně, když si někdo zlomil prsty nebo ruku, smáli jsme se, až jsme se svíjeli. Ten zlomený to v tu chvíli vnímal většinou jinak, ale nakonec to vzal, protože vstoupil do dějin klubu a stal se legendou. Ostatně mu nic jiného nezbylo. Jak šly roky, přibývala popularita a discipliny, takže z toho nakonec vzešla skutečně velice obtížná zatěžkávací zkouška trvající více než 48 hodin. A ne každý dokázal Tameshi-Wari absolvovat.
Kdy a kde jsi začínal s karate?
V roce 1981 v náboru, který vedl ing Hakl v tělocvičně střední ekonomické školy v Č. Budějovicích. Bylo nás tehdy v kurzu kolem osmdesáti s věkovým průměrem kolem 25 roků. Školní děti byly naprostou výjimkou. A je pravda, že ing. Hakl byl vynikající, byť hodně drsný, učitel. Na jeho základech jsem pak stavěl veškeré svoje trénování. Karate mělo v tehdejších dobách pozdního socialismu nádech poloilegálního hnutí, nábory byly neuvěřitelně nabité, že jsme se do tělocvičny nevešli. 70 - 80 kurzistů byl obvyklý počet. Pro oddíl bylo kurzovné hlavním, v podstatě jediným, zdrojem příjmů. Takže jakmile měli všichni zaplaceno, nasadil trenér takový kouř, že se občas někdo vyblil přímo na parkety, nebo omdlel. Tyto slabé jedince pak trenér ze zdravotních důvodů ihned vyřadil. Tak se stalo, že za pár týdnů zbyla sotva třetina lidí a tento silnější zbytek pak dostal další záhul na prvních zkouškách, což mělo za následek další odpad. Taky jsem se potupně poblil, ale jen jednou, cestou na autobusové nádraží, do odpadkového koše na budějckej návsi. Hrozně to zvučelo a šplouchalo, měl jsem strach, že mě odchytí policajti. Opakovaně mě ale Jirka Bidlo musel na nádraží vodit, protože se mi třásly nohy tak, že jsem nemohl ani jít. Přesto jsem to vydržel až do zkoušek a pak ještě dalších dvacet let. Zajímavý bylo, že jsem si nikdy nedával dalekosáhlý cíle. Napřed jen do prvních zkoušek, pak ještě chvíli ke žlutému pásku, pak ještě chvíli k zelenému, až jsem zjistil, že už bez toho nemůžu být.
Na koho v karate nejraději vzpomínáš?
Samozřejmě na nezapomenutelného praotce přerážení, Jirku Bidla. On byl osobností, kterou nelze dost dobře vylíčit ani popsat. Jeho musel člověk zažít. Já ho zažil od mateřské školky a do důchodu půjdeme taky spolu. Přesto dodnes nevím, zda to chvílemi nebyl jenom sen. A potom nejraději vzpomínám na borovanský oddíl Tameshi-Wari, který jsem vedl zhruba v období přelomu tisíciletí. Tam se sešla vynikající parta, na všechny mám ty nejlepší vzpomínky. Myslím, že jsme měli výjimečné štěstí, že jsme se v takovém oddíle sešli, protože se to nedá zopakovat. Jednu historku o praotci Bidlovi za všechny. V dobách, kdy se Taekwon-do psalo ještě Tae-kwon-do byl Jirka vyslán na jejich exhibici někam do armáďáku, protože oni při tom předváděli přerážecí techniky, takže jsme logicky chtěli vědět, co uměj. Tejkvondisti tam přeráželi tašky a jako stojany používali běžné červené cihly. Přeráželi 5 až 6 tašek bobrovek dávaných se vzduchovou mezerou na ty čudlíčky, co maji ty tašky u svýho rovnýho konce. To jsme věděli, že je řádově snazší, než čudlíčky odstranit a položit tašky přímo na sebe, protože to už i na 5-6 tašek musí být řacha. Ale k věci, exhibice pokračovala až do chvíle, kdy pan V. hodil do ztrnulého hlediště výzvu, zda si to náhodou někdo nechce zkusit. To neměl dělat, protože se zvedl praotec, sundal bundu, za příšerného ticha došel na pódium, podložil si ty dvě cihly, které tam hoši měli jako stojany a bez jakékoli ochrany je přepůlil úderem seiken. Poté beze slova za velké vřavy diváctva hrdě odešel. Seiken dodnes považujeme za nejcennější a nejtěžší úder, protože chyba při ráně tzv. "na krev" znamená většinou nějakou zlomeninu. S tejkvondistama jsme samosebou zůstali kamarádi, ale od té chvíle už si nikdo nedovolil, dělat si z našeho Tameshi-wari srandu. Jo, s těma taškami jsme se dostali až na počet 22, bez prokladů. Pak si praotec zlomil záprstní kost a já si rozštípl kloub, takže nastala tzv. rekonvalescenční přestávka, ve které jsme při muzice Rolling Stones vymýšleli další hovadiny.
Tvoje oblíbená kata a proč? Dáváš přednost kata nebo kumite?
Kumite jsem nikdy neuměl a tak jsem ho rád neměl. Jirka Faktor o mě prohlašoval, že udělám rychlý pohyb, jenom když se leknu. Ne, že by se mi ten příměr zrovna líbil, ale bylo to tak. Kata jsem sice taky neuměl, ale aspoň jsem při nich nedostával do držky. Nejraději jsem cvičil Tekki Sandan, protože to skoro nikdo neznal, takže mi ani nemohl nikdo říct, že to cvičím blbě. A taky je krátká a máchá se tam hlavně rukama.
Co tě v karate nejvíc baví?
Nejvíc mě na karate bavilo to, že jsem se tam setkával s lidmi, který jsem měl rád, rád jsem si s nimi popovídal, do restaurantu zašel... Ale pít jsem nemohl, jezdil jsem většinou autem. Ale to mi teda nevadilo.
Co obnáší vést oddíl a trénovat jej?
Co to přesně obnáší obecně, to nevím. Co to obnášelo pro mě, vím docela dobře. Hlavně jsem musel chtít obětovat moře času pro to, aby se to líbilo jiným. To nechci rozvádět, ale s odstupem času musím říct, že nelituju ani minuty, kterou jsem svým žákům věnoval. V nich totiž žiju dál, i když oni to neví.
Tvůj největší sportovní úspěch?
Vždycky jsem si zakládal na tom, že i když bývám nejčastěji poslední, nikdy nic nevzdám. Ale jednou jsem přece jen vyhrál, a to Champagné Double Cup. Ten býval na Tameshi-wari po přerážecí soutěži ze soboty na neděli v noci. Takže tak ve tři čtyři hodiny ráno. Na závěr přerážecí soutěže jsem tehdy předváděl, jak my, inteligentní doktoři, pracujeme hlavou, a dal jsem úder hitai - tedy čelem - do cihel. Nějak se mi to nepovedlo a přivodil jsem si otřes mozku. To byla drobnost, kterou se na TW nikdo nezabýval, protože jsem se za chvíli zvedl a chodil, i když jsem o tom moc nevěděl. A na Tameshi-Wari měli v makovicích vyhvízdáno všichni, blil tam taky kdekdo. Na pokraji mdlob jsem nastoupil na Champagné double cup, sevřel kroužky a pak mám výpadek, neboli amnésii. Vzbudil mě potlesk, v mdlobné křeči jsem držel ze všech nejdéle. A i když jsem vyhrál, nemůžu říct, že bych na to nějak moc vzpomínal. Moc vzpomínek totiž nemám.
Co tě vedlo k tomu, že sis ze všech sportů vybral právě karate?
No, to je teda bomba. Když moje dceruška Verunka šla do první třídy obecný školy, chtěla dělat nějaký sport. Tak jsem sháněl nějakého sportovního známého trenéra a sehnal jsem jediného - praotce Jiřího Bidla na karate. Tak jsem tam to ubohé dítě přihlásil a zaplatil dvě stovky kurzovného, bylo to v roce 1981. Jenomže dítě poznalo, že to, co se tam provádí, není zrovna pro lidský rozum echt, tak to po třech lekcích vzdalo. A velitel kurzu ing. Hakl mi sdělil, že kurzovné se nevrací. Později jsem pochopil, že už ani nebylo z čeho. Tak jsem se rozhodl absolvovat ten zaplacený kurz místo dcerušky, čímž jsem se dostal ke karate.
Nejhezčí zážitek?
Jednoznačně, medaile Míši a Toma Heřmanových na mistrovství republiky.
S jakými výsledky na soutěžích jsi byl jako trenér spokojený?
V podstatě se všema. Ale úplně nejvíc s tím jak, Romeo Krčmář dobojoval kumite se zlomeným palcem na noze. Před zápasem za mnou přišel a povídá: "pane Černý, mě ten palec bolí jako svině!" A já mu to postříkal ledem a říkám, jdi bojovat! Roman bušil do soupeře jak hluchej do vrat, vykopal si bronzovou medaili a byl hrdina. A je v mých očích dodnes. Cestou zpátky v autobuse už se mu noha nevešla do boty a bylo mi jasný, že palec je v prdeli. A začal jsem se potit při pomyšlení, jak přijdou rodiče, a dostanu díl, který si zasloužím. Ale přežili jsme to všichni.
Kam jsi to v karate chtěl nejvíc dovést?
Tak to skutečně nevím, neměl jsem velký cíle. S odstupem času si myslím, že jsem všechno dostával z nějaké protekce. A když už to došlo i mně, tak jsem toho nechal.


25.3.2010 se Borovanští karatiské zúčastnili zkoušek technické vyspělosti. Všichni složili zkoušku úspěšně:
Marek Fojtl a Jirka Kutta - bílý pás
Dan Červenka a Vítek Kolář - žlutý pás
Jáchym Urban - zelený pás
Vašík Plecer, Ondra Sviták a Přemek Benhák - fialový pás
Denis Cmunt a Tomáš Kutta - 2.fialový pás
Zkušební komisi tvořili pánové: Václav Liška - 6.Dan, Jiří Faktor - 5.Dan a Miroslav Hýsek - 2.Dan


Rozhovor s členy borovanského karate:
Díl druhý- Zdeněk Tomášek
K tomu být plnohodnotným sportovcem některého klubu nebo oddílu nestačí jen být zaregistrován a chodit na tréninky, daný sport ho musí bavit, naplňovat a lákat. Zdeňka Tomáška ke karate přivedlo paradoxně video s televizí, které v současné době děti od sportu spíše odpuzuje. "S karate jsem začal někdy kolem roku 1990. Potom, co se po revoluci rozšířily videopřehrávače a začaly se sem dostávat videokazety s akčními filmy, kde karate figurovalo. Do té doby tu nic takového nebylo nebo se o tom tolik nevědělo - bylo mi tehdy asi deset a mezi dětmi byl znám spíš fotbal, hokej a klasické sporty. Stejně jako spousta dalších jsem se proto na karate přihlásil do právě začínajícího oddílu Václava Plecera." Současný předseda oddílu je tedy jediný, kdo z tehdejšího náboru dodnes aktivně vydržel cvičit. I přes to, že u karate z jeho skupiny zůstal sám, nikdy na kamarády z oddílu nezapomněl. "Nejraději vzpomínám na staršího kamaráda Zdeňka Pokorného z Ledenic, se kterým jsme začínali cvičit. Byl to ohromný talent na karate, kterému jsme všichni tiše záviděli, byl takovým naším vzorem a tahounem. Dále vzpomínám na Slávu Černého, Martina Vondráška i jeho taťku, Jirku Brůhu, Honzu Frantese, Honzu Fyrbacha, Vencu Weisfeita, Michala Jindru a spoustu dalších, s kterými jsem se na trénincích karate jako dítě potkával."
Zdeněk Tomášek se stal jako první v historii borovanského karate mistrem JČ kraje, což ho vyneslo i na mistrovství republiky do Kopřivnice. I když této významné mety doznal v kumite nikdy nerozlišoval, jestli má raději kata nebo právě kumite. "Popravdě ani nevím, jestli mám něco raději. V současné době už jen pomáhám Vaškovi trénovat děti. Baví mě kata Heian nidan, už od doby, kdy jsem získal žlutý pás, na který jsem tenkrát byl hodně pyšný a možná kvůli tomu jsem u karate zůstal dodnes. Nezapomenutelné jsou soustředění Tameshi-wari v Těšínově pořádané Slávou Černým. Tam jsme dřeli ve všech disciplínách naplno, abychom porazili budějovické karatisty a ukázali se." Svého soutěžního ducha si ale Zdeněk nechal dodnes. "Dnes mě baví právě úspěchy ostatních, když někdo z našich dětí uspěje na některém ze závodů. Jsem rád, že jsem k tomu třeba aspoň trochu přispěl. Taky jsem rád, že pořád ještě některé děti cvičí právě karate místo toho, aby ležely doma, cpaly se brambůrkami a hrály hry na počítači."
Kromě trenérských povinností si současný trenér a předseda v jedné osobě podstatně užívá i papírování a běhání po úřadech. "Vést oddíl nejen po stránce trenérské je náročné hlavně na čas. My máme tréninky třikrát týdně, a pokud mi to práce dovolí, snažím se tam být. Veškeré papírování zabírá hodně času, ale naštěstí je tu Vašek Plecer, který je hlavním tahounem oddílu. Taky jsem rád, když nám pomůžou rodiče, hlavně při cestách na závody."
Rok 2010 je již v plném proudu a kluci z Borovan se pilně připravují na zkoušky technické vyspělosti a krajské soutěže. "Cílem pro tento rok je objet s dětmi co nejvíce závodů a úspěšně absolvovat zkoušky na vyšší pásky. Doufám, že všichni naši nejmenší uspějí a budou tak motivováni do dalších bojů." Při otázce ohledně soutěží se borovanský předseda trošku strastiplně usměje a s touhou v hlase odpovídá. "Už delší dobu mám takové přání. Děti z našeho oddílu jsou oproti ostatním při závodech trochu znevýhodněné. Závodí se totiž vždy na tatami ( speciální pěnové podložce- pozn. autora). Pokud vím, všechny oddíly, se kterými se na závodech potkáváme, mají na rozdíl od nás možnost na tatami i trénovat. Rozdíly mezi závodníky jsou pak patrné. Naše děti, které poctivě trénují na tvrdých parketách tělocvičny, nemohou mít natrénovaný pohyb na tatami, na závodech pak mohou vypadat někdy nejistě, přestože jejich technika je třeba vypilovaná do detailu. Měkká podložka pod nohama se prostě chová jinak než parkety, což je na výsledném efektu vidět. Rozhodčí ale posuzují pouze to, co vidí v dané chvíli a tréninkové možnosti oddílu je samozřejmě nezajímají. Tatami je tedy něco, co nám při trénincích chybí. Nějaká jednání o tatami již proběhla, ale ne všichni jsou skládacím pěnovým deskám nakloněni, přestože by je mohli v borovanské tělocvičně využívat i ostatní při mnoha dalších sportech a hodinách tělocviku."


První ze série článků s členy borovanského karate
Díl první- Václav Plecer
Prakticky každý vrcholový sportovec začíná se sportem již ve svých dětských letech. Toto nepsané pravidlo porušuje ve všech směrech trenér Václav Plecer, který do světa jednoho z nejstarších bojových umění pronikl až ve svých dvaceti letech. Jako student Vysoké školy báňské v Ostravě vstoupil v roce 1985 do místní tělocvičny, kde se stal členem oddílu TJ VŠB Ostrava. Zajímavé je, že nebýt náhodného faktu, tak borovanský sensei vůbec nemusel karate poznat. "Než jsem začal cvičit karate, tak jsem deset let závodně plaval a potom jsem ještě zkoušel amatérskou kulturistiku. Karate jsem objevil, když jsem viděl, jak na asfaltu na chodníku moji dva kamarádi, kteří také studovali VŠB, ukázali, jak udělají kliky na kloubech. To mě ohromilo natolik, že jsem se ihned po nástupu do školy přihlásil na karate a trochu paradoxně oni vydrželi cvičit ještě tři měsíce, mě to vydrželo čtyřiadvacet let." Na otázku ohledně největších vzpomínek se Václav Plecer zamyslí a praví "To je těžké říct. Hodně dobrých kamarádů jsem měl právě v ostravském oddíle, kam se jezdím občas podívat. Vůbec nejraději ale asi vzpomínám na svého velkého kamaráda a spolubydlícího na kolejích Petra Krista, který byl mimo jiné výtečný karatista. Hodně mě zpočátku naučil."
Jako každý karatista, tak i Václav objížděl soutěže, odkud si do sbírky přivezl i několik cenných kovů, které vybojoval hlavně v odvětví kata. "Nikdy jsem nebyl šampión, velký vliv na to měla i moje postava s věkem, kdy jsem začínal. Ve své váhové kategorii jsem vždy byl o hlavu menší než moji soupeři, což je obrovský handicap. I když jsem většinou souboje prohrával, tak to vždy bylo se ctí." Je tedy jasné, že kumite (boj) zářez na Václavově srdci neudělalo. "Rozhodně mám raději kata a asi vůbec nejraději mám mistrovskou katu Sochin, která je efektní pro starší pány." Pojem karate ale není jen o kata a kumite, součástí každého sportu jsou mraky dřiny a litry potu v kondičním a protahovacím tréninku. "Dříve mě bavily přívaly adrenalinu při extrémně tvrdých trénincích v Ostravě pod vedením Vladimíra Rysky, později jsem něco podobného zažil i v Českých Budějovicích pod vedením Jirky Faktora." Svými úspěchy v poli technické vyspělosti se Václav dostává díky třetímu Danu do čelních pozic v jihočeském kraji. "Nikdy by mě nenapadlo, že získám 3. Dan. Tak vysoko jsem nikdy ani nedohlédl. Ale necítím se vůbec starý, trochu z těch mých prcků čerpám energii. Takže uvidíme. Své cíle ale budu už spíš spojovat se svým Vašíkem, aby to i on někam dotáhnul. A hlavně, aby závodil mnohem víc, než já."
Kromě soukromých úspěchů se v životě karatisty může dosáhnout významných událostí i po nesoutěžní stránce. "Asi nejlépe jsem se cítil, když jsem získal v roce 1994 1. Dan v Praze. Takovou fyzickou kondici jsem pak už asi nikdy neměl. Tehdy komise vyházela 10 uchazečů ze 12 - ti, dali to jen mě a jedné holčině, její jméno si už nepamatuju. Zážitků bylo ale moc. Měl jsem kliku na bezva lidi v bezva oddílech, ať už pod vedením Vladimíra Rysky v Ostravě, tak i pod vedením Jirky Faktora v TJ karate ČB. No a nemohu nevzpomenout na bombastická soustředění v Těšínově v režii Slávka Černého."
Nyní se jihočeský trenér stará o trénink malých karatistů v Borovanech, kde třikrát týdně předává své zkušenosti dál mladší generaci. "Když jsem se stal trenérem, tak mě stále více baví rozvíjení fyzických a povahových vlastností dětiček, které mám na starost." Trénování ale není jen o příchodu na trénink, odříkání cvičených technik a ukazování správnosti, ale i o vlastním zdokonalování a učení novým metodám. "Snažím se rozvíjet v technikách kihon, kata i kumite, abych jim měl stále co říct. Až jednou budou lepší než já, chtěl bych, aby mě brali na vědomí s blahosklonným respektem ke stárnoucímu senseiovi," prohlašuje své úmysly i ve výchovném charakteru. S příchodem roku 2010 nastává nové kolo soutěží v rámci jižních Čech, na které se spolu se svými cvičenci připravuje. "Budu vděčný za každou medaili, kterou kluci přivezou ze závodů a abychom byli konkurence schopní i v letech 2011, 2012, 2013…." říká s odhodláním v hlase Ing. Václav Plecer.

 

30.1.2010 jsme se zúčastnili 1.kola Krajské ligy karate v Lišově.
V nejpočetněší kategorii mladších žáků v kata nastoupili Ondra Sviták, Přemek Benhák a Vašík Plecer. Všichni tři podali slušný výkon, i když by se v některých případech dalo polemizovat s rozhodnutím rozhodčích. Nejlépe si vedl Přemek Benhák, který se probojoval až do souboje o 3.místo. Jelikož již "vystřílel" všechny trumfy z kata řady Heian, muselo dojít na mistrovské katy. Jeho kata Empi byla velmi dobře zacvičená, avšak na konci jej zradil finální výskok a zavrávoral. Prohrál čestně s lepším závodníkem a o kousek mu unikla bronzová medaile. Denis Cmunt vypadl v prvním kole za starší žáky. Tomáš Kutta nastoupil v dorostencích s povinnou Jion . Zde se však na na jeho hodnocení podepsali rozhodčí, kteří v souboji se slabším soupeřem dali praporek jeho protivníkovi. I to je realita soutěží. Nicméně třetí pozici obhájil. Pro časy budoucí si musíme pamatovat, že je někdy nutné být o třídu lepší než protivník, pokud nemáme na prsou správné oddílové logo. V disciplíně kata týmů se zhodnotila pilná příprava tria Benhák, Sviták, Plecer a kluci statečně získali 3.místo ve velmi dobré konkurenci. Škoda jen, že jsme nepočítali s povinnou ukázkou bunkai v zápase o 3.místo. Zde zvítězili jen díky velmi dobré ukázce katy Heian Sandan. Soutěž v kumite nejlépe zvládl Přemek Benhák, který sice prohrál v prvním kole, ale s velmi dobrým zápasníkem, který nakonec soutěž vyhrál. Díky tomu se dostal do opravných kol a ustál souboj o 3.místo. Solidně zabojoval i Vašík Plecer, kterému nakonec po čtyřech zápasech uniklo o kousek 3.místo. Ondra Sviták i Denis Cmunt vypadli ve svých kategoriích ihned po prvním kole. Tomáš Kutta vyhrával v souboji o 3.místo 10 sekund před koncem zápasu 1 : 0, avšak začal soupeři ustupovat, za což byl podruhé napomenut a soupeř získal bod. V následné prodloužené minutě prohrál 0 : 1 a tak mu unikl bronz. Ač jsme byli malá výprava, ukázali jsme, že Borovanské karate by mohlo v budoucnu opět představovat pro ostatní mnohem početnější týmy slušnou konkurenci.
Benhák, Sviták, Plecer - 3.místo kata týmů mladší žáci
Přemek Benhák - 3.místo kumite mladší žáci do 37 kg
Tomáš Kutta - 3.místo kata dorostenci

Bannery